Když jsem se před 5 lety rozhodla ukončit svou dobře rozjetou kariéru, která vyvrcholila vyhořením, odešla jsem ke koním na úplnou samotu. Nakonec jsem po nějaké době odešla i od nich, kvůli špatně nastaveným vztahům včetně ke mně samé. Ale zejména kvůli tomu, že mé tělo mi skrze bolset dalo jasně najevo, že takhle to už dál nejde.
Odešla jsem opět do města. Dala si chvíli relax a lítala po doktorech. Nikdo nevěděl, co se mnou je. Měla jsem velké bolesti břicha a všechna vyšetření byla negativní. Přehazovali si mě mezi sebou, aby mi nakonec řekli, že je to psychosomatické a chtěli mi dát prášky na hlavu. Tak jsem jim poděkovala a šla domů.
V této fázi svého života jsem cítila obrovskou nerovnováhu. Nebylo mi dobře psychicky ani fyzicky. Byla jsem velmi nešťastná. Bylo to v období covidu a to mi taky moc nepomohlo, i když jsem tomuto tlaku dlouho odolávala.
Jednoho večera se stalo něco, na co už jsem téměř zapomněla. Večer v posteli, při poslechu rozhlasové hry, bez jakéhokoliv podnětu přišel panicky atak. V síle, kterou jsem neznala. Panické ataky jsem mívala hodně v dospívání, ale poslední roky vůbec. Standardně u mě panický atak trval pár minut, než jsem ho dostala „pod kontrolu“. Teď trval skoro hodinu a já nevěděla, co se sebou. Byla jsem vyděšená k smrti. Chtěla jsem si volat záchranku, ale nakonec jsem to „ustála“ a zavolala jen sestřence (kterou jsem probudila). Nikdy jsem nebyla ve stavu, že bych potřebovala někomu volat, až teď. A tento fakt mě děsil i v budoucnu.
Panické ataky jsou náročné nejen psychicky, kdy mám reálný pocit, že umírám, ale i fyzicky. Srdce mi tluče na 300% a nejsem s to to dostat pod kontrolu. V moment, kdy to dostanu pod kontrolu, u mě přichází další fáze. Reakce těla na prodělaný stres – nekontrolovatelný třes. Pocit, který nejde ani popsat. Koukám na své ruce, které se třesou, a mé tělo sebou nekontrolovatelně škube. A tohle všechno musím dostat pod kontrolu. Chvíli trvá. Potom vyčerpáním odpadnu a usnu.
Po této zkušenosti začal boj s vlastními myšlenkami, kdy to zase přijde. Mysl byla paralyzovaná strachem. Strachem, že tohle peklo zažiju znovu.
Nejhorší čas nastával večer, kdy se svět zpomalil, všude byla tma a ticho. Ticho ve mně vyvolávalo úzkost, najednou jsem se cítila slabá, méně odvážná a více zranitelná. Přesný opak denního vzruchu, kdy jsem vnímala pulzující život kolem. Mysl byla zahlcena vnějšími podněty a já měla pocit, že to mám pod kontrolou. Ale večer jsem věděla, že jsem sama, vyděšená a zranitelná. A přesně v takovou chvíli jsem potřebovala společnost. Společnost PŘÁTEL ♥ Svět, kde je vše v pořádku.
Začala jsem sledovat seriál Přátelé každý večer před usnutím. Ze sledování jsem si udělala nutný zvyk, který se stal nezbytnou součástí mého života. Protože bez večerní porce této prvotřídní společnosti přicházely ataky a já se dostávala zase do pasti.
Každý druhý psycholog ti řekne, že ataky nemají reálný základ a je potřeba „ubít“ je argumenty, takže kromě pravidelných návštěv u psychologa, protože jsem věděla, že sama tohle nedám, jsem si naordinovala záchranu, která fungovala. Argumenty v podobě smíchu, něžných emocí a radosti. Zaplnit tím mysl, aby nezbyl prostor pro strach a děs.
Byla jsem Přáteli úplně pohlcena a tak jsem o nich začala hledat další nové informace, za zákulisí, o jejich současném životě atd. A při této příležitosti jsem zjistila, že jsem nebyla sama, komu Přátelé pomáhali. Lékem pro duši se stali lidem po celém světě. Viděla jsem videa, kde mladí lidé vyprávěli své příběhy. Příběhy o tom, jak jim seriál pomohl v těžkých životních situacích, při depresích, sebevražedných myšlenkách nebo při osamělosti. A díky své zkušenosti jsem se stala součástí této skupiny ♥
Po nečekaném úmrtí Matthewa Perryho, mého nejoblíbenějšího „přítele“, jsem si na toto období zase vzpomněla, a rozhodla se o tom napsat.
On sám měl své démony, a po přečtení jeho autobiografie, jsem přesvědčena o tom, že i pro něj byli Přátelé lékem, který ho v určitém směru zachránil.
Chybíš mi kluku ♥ A díky za vše.