Kde domov můj 🏡

Budu vám vyprávět příběh, který se stal v době nedávné. Bylo nebylo … v jednom malebném městečku pod Orlickými horami, žila byla, na chaloupce po svých předcích, mladá panenka jménem Johanka. Johanka trávila velkou část svého mládí v parku, proto se jí říkalo Johanka z parku.

Jednoho dne Johanka zatoužila mít v chaloupce splachovací záchod. Roky plynuly, až jednoho dne nadešel ten pravý čas a věci se daly do pohybu. Přišla tlupa pracantů a pustila se do práce.

Jak práce postupovali část krásné zahrady zmizela, byla zaházena a zničena. Přibývalo nepořádku, špíny a nádobí. Johanka začala být nervózní. Sama nevěděla z čeho, ale věděla, že něco není v pořádku. Místo, aby cítila vděčnost a radost, že bude mít splachovací záchod, tak byla nasraná.

Organizování výstavby začalo pokulhávat, doba prací se začala prodlužovat. Nakonec se musela do práce připojit i Johanka. Během práce si sama uvědomila, že kopání výkopu není práce pro ženu, a že je něco špatně, pokud to musí dělat.

Napětí a stres se stupňovali, ztratila svůj vnitřní balanc. Johanka tomu nerozuměla, ale chtěla a potřebovala pochopit své pocity.

Proto se rozhodla na chvilku zvolnit a ponořit se do ticha, kde často dostávala odpovědi na své otázky.

Začala se ptát. Odpovědi začaly přicházet okamžitě.

Johanka pochopila a pojmenovala, co všechno pro ní znamená DOMOV a proč ho tolik potřebuje ctít.

Většinu svého života prožila v roli drsné a silné holky. Byl to jednoduchý ochranný systém křehké duše, kterou se odnaučila ukazovat. Trpěla pocitem méněcennosti a nedostatkem sebe-jistoty, proto pro ní bylo vždy důležité vytvořit si bezpečné a krásné místo k bytí/žití. Místo, kde se může schovat před světem, když nemá sílu čelit mu přímo. Místo, kde se bude cítit bezpečně, jistě a uvolněně.

Proto bere domov, jako posvátný prostor, vyladěný na fyzické, ale hlavně energetické úrovni do dokonalosti. Osobní prostor, kde cítí ochranná křídla andělů, a kde může svobodně splynout s esencí nejvyššího.

Už dávno v sobě objevila dar a cit pro krásu, estetiku, detaily a sladění toho všeho do vytvoření místa, kde se člověk cítí opravdu dobře. Proto si vždy z místa, kde žila udělala autentický prostor plný krásy, která ji naplňovala posvátným klidem a harmonií.

Její syndrom „hodné holky“ ji vždy deaktivoval systém osobních hranic, kdy neslyšela volání duše, která se cítila v ohrožení, a i proto vždy ráda utíkala „domů“, kde pocit ohrožení mizel.

A tohle všechno s výstavbou zmizelo. Byl narušen její osobní prostor, pocit bezpečí a jistoty. Proto ta nervozita a stres namísto radosti a vděčnosti.

Díky pojmenování a vlastnímu potvrzení emocí, jí dodalo klidu na duši. Nepotlačovala své pocity, neutíkala před nimi, nezaseknula se v pocitu viny, že to má jinak, než ostatní. Tím pochopila, uviděla a přijala další kus sebe a díky tomu vyrostla. Utrpení je vždy příležitostí k růstu.

Nervozita zatím plně neodešla, protože nové vyladění prostoru bude ještě chvilku trvat, ale vše je na dobré cestě … jako vždy ♥

Zpět do obchodu