Letos jsem zažila Vánoce naprosto jinak, než kdy dřív. Každoroční svátky jsou vždy nové, ale ty letošní byly zcela odlišné.
Posledních několik měsíců jsem trávila většinu času mezi trhy, u mé maminky a v nemocnici, kde byl můj tatínek. Bylo to období plné různých emocí – radosti, náročnosti, úspěchů i obav.
Na začátku jsem doufala, že vše bude v pořádku, ale před Štědrým dnem se situace začala komplikovat. Byla to poprvé, co jsem se ocitla v situaci, kdy jsem byla postavena do role pečující dcery, se vší zodpovědnosti a vážností, kdy smrt je nablízku.
Viděla jsem svého tátu téměř bezmocného, trpícího někdy i zlého, jak velké boleti měl. Ale věděla jsem, že teď jsem tu jen pro něj.
Uvnitř mě bouřily pocity strachu a úzkosti, byla jsem vyděšená k smrti! Musela jsem zůstat silná, nepropadnout panice a udržet se. Úplně jsem se odpojila od nepotřebných emocí, nastavila si pragmatický klid a dělala, co bylo potřeba. Mé vědomí se automaticky přepnulo do režimu hřejivé podpory s chladně racionální myslí. Zvláštní pocit, ani příjemný, ani nepříjemné … ale nutný.
Bylo to náročné, ale … vždy v sobě nalezneme potřebnou sílu překonat jakékoliv překážky, jsme pro to stvořeni. A nakonec jsem to zvládla lépe, než jsem sama čekala.
Tatínek byl hospitalizován a operován na Štědrý den. S maminkou jsme se snažily udělat si tento den alespoň trošku příjemný. Každoroční vánoční stres, úklid a podobné „vánoční povinnosti“ jsme letos vynechaly a naší štědrovečerní večeři jsme prožily v teplácích. I nějaký ten humor proběhl, ale žádná sláva to nebyla. Operace dopadla dobře, ale to byl jenom začátek dlouhé léčby, která měla následovat.
Celá tato zkušenost mě postavila před vlastní limity a naučila mě mnohé. Uvědomila jsem si, že silné utišení emocí má svou cenu. Přijetí a odevzdání mi umožnilo fungovat v náročných situacích. Tímto způsobem jsem si uchovávala sílu, i když jsem byla unavená a vyčerpaná.
Po náročném období jsem si konečně dopřála chvíli pro sebe. Vrátila jsem se na chalupu k svým kočkám a konečně byla zase na chvíli v klidu. Tyto zážitky mě velmi vyčerpaly, zvláště proto, že patřím do skupiny vysoce citlivých lidí. Tento typ osobnosti nesnáší nadměrné podněty, které ho vyčerpávají mnohem více, než ostatní lidi a proto potřebuje více klidu a ticha. Ale o tom se rozepíšu v dalším článku.
Celá tato zkušenost mě naučila pokoře a vděčnosti. Jediný, co jsem si přála pod stromeček, byl zdravý táta. Byl to moment, kdy jsem plně pochopila, že jediné na čem záleží je zdraví vaše a vaší rodiny. Zní to jako klišé, které ale vychází z pravdy prožitku.
V jeden moment přišla velká úzkost, že přijdu o tátu. Cítila jsem, že nejsem připravena o něj přijít a v ten samí moment jsem věděla, že ani nikdy nebudu!
Za poslední roky se můj vztah k rodičům výrazně změnil (já jsem se změnila). Nebylo to vždy růžové a zalité sluncem, ani teď není vždy pohoda, ale … zbožňuju je, čím dál tím víc. Můj vztah je více láskyplná, respektující, plný vděčnosti a úcty (i vůči mně samotné). Objevila jsem v nich čistou lásku, rodičovskou lásku … a taky jsem našla lásku v sobě, vědomou lásku. Lásku, kterou jsem hledala roky, a našla ♥
Sdílení léčí. A já se léčím ♥ Díky za to.
Teď jen JSEM a vyhlížím, co přinesou nové zítřky v dalším roce.
Vítám rok 2023 s otevřenou náručí a srdcem plném LÁSKY, pokory, vděčnosti, soucitu a někdy i strachu.