🍄 Když nic nedává smysl… a přece to nějak smysl dává

Taky máš někdy pocit, že vesmír rozbil to tvé slavné představení jménem život na kousky, posbíral jen ty nejdivnější, a řekl ti: „Tak, a teď si to slož“?

Johanka by si pod to klidně nejen podepsala, ale rovnou by pod to lehla a dala si deku přes hlavu.

Její vnitřní skener posledních dnů? Jeden velký červený alarm:
Nadhled – 0. Lehkost – 0. Sebeláska – 0. Porozumění – 0. Energie – mínus 5.

Starý známý stín se kolem ní plazil jako kouř z ohořelýho deníku – ne voňavě magický, ale těžký, vlhký a plný pochybností. Pochybností o vlastní hodnotě.

Minulost je jako chobotnice, která má o dost víc možností dát ti facku.

Některé příběhy si člověk nese z dětství jako neviditelný batoh. A Johanka? Ta si nesla ten svůj plný přesvědčení, že je neviditelná, že není dost, že její hlas nic neznamená.

Dlouho to maskovala – čím víc to bolelo, tím víc se usmívala. A vesmír, ten starý dobrý kámoš, se samozřejmě smál zpátky. Protože všichni víme, co se stane s emocemi, které zavřeme do sklepa. Nezmizí, ale naopak. Zesílí a začnou se drápat ven.

A tak přišla chvíle, kdy to už nešlo dál. Johanka se postavila svým zapomenutým stínům čelem. Makala. Hledala. Odpouštěla. Přepisovala staré programy, jak kdyby hackovala sama sebe.

Ale pak… přišla realita. A s každým dalším krokem kupředu se nořila hlouběji do bahna pochybností.

Cvak … obraz: „Haló, vidíte mě? Slyšíte mě?!“

V hlavě se jí promítla scénka: malá Johanka. Stojí v koutě, se slzami v očích a křičí o pozornost.

Zasáhlo ji to do morku kostí. Ta malá byla její vnitřní dítě. Nechtěné, přehlížené, nepochopené.

A co vlastně chtěla?
Ne lajky.
Ne potvrzení zvenku.
Ale uznání.
Od ní. Od velké Johanky.

A tam, v té tiché bolesti, našla Johanka jednu něžnou a jasnou nit. Tvoření.
To byla její medicína.
Barvy, emoce bez pravidel, hloubka, svoboda. Každý výtvor byl kousek její duše, kterou si přála znovu poskládat.

Jenže i to někdy nestačí. Když tě i přes veškeré úsilí pořád dohání ten starý známý pocit neviditelnosti a odmítnutí, může být i to nejkrásnější dílo jen náplastí na kulku.

A tak přišlo velké „Pustit.“
Pustit očekávání.
Pustit představu o tom, jak to mělo být.
Pustit i to, co bolelo, ale bylo důvěrně známé.

Přiznat si tohle? To je jen pro hrdiny.
Ale Johanka si to přiznala. A pak si dala pár dnů pauzu. Zahrabala se do dek a koukala na strop, Byla naštvaná, zklamaná, bolavá, bezmocná. A pak… se začala zase pomalu vracet.

Do těla. Do tady a teď. Do dechu. Do toho největšího luxusu, co máme: přítomnosti.

A jak to dopadne? Jako v pohádce? Možná. Jen zatím nikdo neví, kdy.

Takže... má to smysl?

Johanka neví. A ani se nesnaží hrát na osvícenou.
Ale ví jedno: až se to všechno trochu usadí, sedne si ke stolu a napíše další kapitolu.

Zatím jen šeptá: „Nevím.“
A někdy – nevědět – je to nejodvážnější, co můžeš udělat.