🏡 Kde domov můj

Bylo, nebylo… aneb pohádka o jednom splachovacím záchodě a velkém vnitřním zemětřesení.

V jednom malebném městečku pod Orlickými horami, na chaloupce po svých předcích, žila byla mladá žena jménem Johanka. Lidé jí přezdívali Johanka z parku, protože právě tam – mezi stromy, lavičkami a tajemnými zákoutími – trávila velkou část svého mládí. A možná i hledání sebe.

Jednoho dne si Johanka řekla, že je čas na velké věci. Třeba na takový… splachovací záchod. Jo, žádná romantika, žádné osudové volání – prostě jen jeden praktický sen, co voní modernou.

Trvalo to roky. Ale pak se to fakt rozjelo. Na dvorek vtrhla parta pracantů, rachotily stroje, mizela zahrada, stoupal prach a v kuchyni rostla hora špinavého nádobí. A s ní i napětí. Nejdřív takové to tiché, jako když někde vzadu v hlavě začne něco pískat. Johanka nevěděla, co se děje – měla by být přece nadšená, ne?

Jenže nebyla. Byla… nasraná. Vážně.

Organizace stavby se pomalu rozpadala, čas se protahoval, termíny mizely jako pára nad septikem. A Johanka? Musela do toho kopnout vlastníma rukama. Doslova. Lopata, výkop, pot a hlína za nehty. A při tom kopání jí to došlo. Tahle hra není v pořádku. Tohle není práce pro ženu, která se celý život snažila postavit si domov jako chrám.

Ztratila vnitřní klid. Balanc. Sílu.

Tak šla tam, kde obvykle nachází odpovědi – do ticha. A ptala se. A v tom tichu to začalo padat jako kapky z mraků.

Domov. DOMOV. Ne jako místo s gaučem a wi-fi. Ale jako útočiště. Bezpečný kokon, kde se může schovat, když je svět příliš hlučný. Prostor, kde může být tak křehká, jak se nikdy neodvážila být navenek.

Vždycky hrála tu silnou. Tu, co všechno zvládne, co nepotřebuje pomoc, co má všechno pod kontrolou. Ale hluboko uvnitř... bylo její vnitřní dítě. Křehké, citlivé, toužící po klidu a kráse. A tohle dítě si z toho „projektu splachovačka“ odneslo trauma.

Proto ten neklid. Proto ta zlost. Proto ten pocit ohrožení. Narušilo se něco posvátného. Její chrám, její bezpečí, její ticho.

A jak to tak bývá, v momentě, kdy si to přiznala, přestala se cítit jako blázen. Najednou dávalo všechno smysl. Nebylo třeba potlačit emoce nebo se cítit provinile. Jen vidět, co je. A přijmout, že i rekonstrukce záchodu může být transformační zážitek.

A i když nervozita ještě úplně nezmizela – protože harmonie se nevrací lusknutím prstu – Johanka ví, že je na správné cestě. Jako vždy.

Protože i malá pohádka o kanalizaci může skončit velkým poznáním.