♥️ Jak mi Přátelé zachránili život (aneb o jednom boji, který navenek nebyl vidět)

Kdysi dávno, a přitom ne tak dávno, jsem udělala rozhodnutí, které se nezdálo odvážné – spíš nutné. Odešla jsem z dobře rozjeté kariéry, která mi sice dávala společenský status a plnou peněženku, ale zároveň mi vysála duši do posledního procenta baterky. Vyhoření. Konec.

Odešla jsem ke koním. Na samotu. Do ticha. Do něčeho, co mělo být očistou. Jenže ani tam jsem neutekla před tím nejzásadnějším – před sebou samou. Nakonec mě zastavilo vlastní tělo. Bolestí tak intenzivní, že se nedala ignorovat. Musela jsem zase odejít.

Tentokrát zpět do města. Do víru bílých plášťů, ordinací a přehazování odpovědnosti. Všechna vyšetření negativní, diagnóza: psychosomatika. Nabídka: prášky na hlavu. Díky, nechci. Tohle nebude moje cesta.

Uvnitř mě se ztrácela rovnováha. Fyzicky mi bylo mizerně, psychicky ještě hůř. Do toho covid. A do toho jednoho večera – panický atak. Tak silný, že se zastavil čas. V posteli, bez varování. Rozhlasová hra, kterou jsem ten večer poslouchala, ještě hrála, ale já jsem se ztrácela v černé díře strachu. Dřív jsem je zvládla. Tentokrát jsem nezvládla nic. Jen volat, hledat záchranu. Třást se. Být vyčerpaná. A pak odpadnout.

Od té chvíle jsem se bála ticha. Tmy. Večerů. Sama sebe. Mozek zaplnil strach: Kdy to zase přijde? Co když to nezvládnu?

V noci jsem si připadala jako dítě, které zůstalo samo doma a zapomnělo, jak se dýchá. Vše bylo zpomalené, cizí a temné. A pak jsem udělala jednu věc: pustila jsem si Přátelé. Seriál, který jsem znala nazpaměť. Když Chandler řekl první sarkastickou hlášku, něco ve mně se pohnulo. Smích. Úleva. Teplo.

Začala jsem je sledovat každý večer. Zvyk. Potřeba. Kotva. Bez nich přicházely ataky. S nimi přicházela naděje. Začala jsem se uzdravovat. Malými dávkami humoru, lidskosti a známých tváří, které mi připomínaly, že svět může být zase v pořádku.

Psychologové by řekli: zaplň si mysl pozitivními podněty, ať nemá kde přistát strach. A já přesně to udělala. S radostí. S Chandlerem a Monicou. S Phoebe, která by na panické ataky asi složila písničku o tom, jak jsou na prd.

A tak jsem se stala součástí neoficiálního klubu. Klubu lidí po celém světě, kterým Friends zachránili život. Když jsem zjistila, že takový klub existuje, dojalo mě to. Nejsem sama.

A pak přišla zpráva. Matthew Perry, můj milovaný Chandler, už není. Najednou mě to vrátilo zpět do těch večerů. Do srdce, které bušilo tak silně, že ho hrudník málem neudržel. Do dlaní, co se třásly. Do chvílí, kdy jsem si připadala úplně sama.

Ale nikdy jsem nebyla úplně sama. Byli tam, všichni … se mnou.

Díky, Matte. Za všechno.
Objímám.