Moje hranice

Znáte ty momenty, kdy se vám nějaká situace (většinou nepříjemná) neustále opakuje, vrací se znovu a znovu? Já ano!

Na začátku mě to dost rozčiluje a jsem z toho frustrovaná … proč se mi to sakra zase děje? Podvědomě samozřejmě vím proč, ale nechci si to přiznat. Po nějaké době to dozraje a já jsem vnitřně připravena to přijmout. A i toto „málo“ někdy stačí k tomu, abych si to v sobě zpracovala a nechala to odejít.

Krásně lehce se o tom píše, ale když to prožívám, tak se většinou, tak lehce necítím :D

Nedávno se mi vrátilo jedno téma •MOJE HRANICE•.

Vyrůstala jsem v prostředí, kde jsem kromě lásky získala i pocit, že moc nezáleželo na tom, co si myslím, co cítím a kdo doopravdy jsem (i přesto, že mí rodiče dělali to nejlepší, co uměli). V podstatě jsem neměla žádné hranice, protože mi ani nebylo řečeno, že nějaké existují a že je mám mít. To celé mělo za důsledek to, že jsem se nenaučila vyjadřovat své pocity … ukazovat, kdo vlastně jsem a po čem toužím. Žila jsem svůj život podle představ někoho jiného … s nadějí, že za to, budu milována.

Když se na to kouknu zpětně, tak mi do cesty neustále chodily zkoušky mých hranic, ale já nebyla schopná je vidět a vnímat, takže jsem opakovala stále dokola, ty samé chyby.

Za poslední léta, jsem si tyto chyby více zvědomila a řekla si, že takhle už to dál nechci, že chci být sama•sebou. Jsem velmi dobrý teoretik, takže když jsem nedávno nastoupila do nové práce, tak jsem zase dostala lekci. Nějak jsem zase zapomněla na svoje hranice. Chtěla jsem zapadnout do kolektivu, byla jsem otevřená, přátelská (což je i moje přirozenost), ale narazila jsem. Velmi názorně mi bylo ukázáno, co zase dělám, jak si zase nevážím sama sebe a dělám ze sebe někoho, kdo nejsem. Bolelo to, ale jen chvilku. MOJE HRANICE opět byly nastaveny! A zase se mi vrací sebe-důvěra a síla stát si za sebou … a jsem fakticky vděčná za tuto lekci ♥

Toto téma se mi krásně zrcadlí i v partnerských vztazích. Celý život mě provázela ne•sebe•úcta ke mně samotné (jeden z projevů nedostatku vlastních hranic). Ve vztazích se to projevovalo tak, že v mých očích byl na prvním místě muž a jeho pocity a na mých pocitech zase až tolik nezáleželo. Já se vlastně za své pocity styděla, protože jsem je někdy mívala jiné, než ten druhý a pocit, že někomu ublížím, ve mně vyvolával panické a úzkostné stavy. Vytvořila jsem si tím na sebe takový tlak, který se potom už nedal vydržet, a já musela utéct, abych přežila.

Tvrdá ukázka vlastních hranic, ale asi jsem to tak potřebovala (možná si to i přála). NIKDY jsem o tom s nikým nemluvila, protože jsem se za své pocity styděla, bála jsem se jich a nerozuměla jsem jim. Nedávno jsem to svému vysněnému muži řekla, poprvé v životě jsem o tom promluvila s tím druhým.

Beru tento krok, že jsem se postavila sama za sebe, za své pocity a za to, kdo jsem … bez ohledu na důsledky. Tím sice všechny strachy nezmizely, ale přestávám se bát, přijímám to a zpracovávám. Už nejsem tak zmatená a vím, co chci. Potřebovalo to celé dozrát. U mě to trvalo několik let, ale věřím, že to jde i za kratší čas :)

Stále se učím sebe•lásce, pokoře a důvěře. Většinou lehce, které mě nejvíce posunou, dost bolí a jsou nepříjemné. Ale při zpětném pohledu si neumím představit, že bych na to celé přišla jiným, třeba jemnějším způsobem. Říkám si, že bych možná nebyla schopná to uvidět, ale kdo ví. Ne nadarmo se říká, že nejlepší léčitel je zraněný léčitel … a opravdové bohatství vyrůstá z neštěstí.

Teprve pořádné vykročení z komfortní zóny ukáže to opravdové – •TEBE•