Hodně jiné Vánoce

Letos jsem prožila jiné Vánoce, jiné než na které jsem byla zvyklá a které jsem znala. Pokaždé jsou jiné, ale takové nikdy.

Poslední měsíce jsem většinu času trávila po trzích, u mamouška a v nemocnici, kde byl tatínek. Zvláštně radostné, náročné, úspěšné a strachující období.

Na to, jak to na začátku vypadalo, že se vše vyvíjí dobrým směrem, se to celé před štědrým dnem začalo komplikovat. Nikdy jsem nebyla v takové situaci, nikdy jsem necítila takovou tíhu a zodpovědnost v péči o vlastní rodiče. Vždy to bylo naopak, protože naši měli to štěstí, že potřebovali pomoci vlastně jen s drobnostmi, a spíše se starali o mě. A to se teď změnilo!

Najednou jsem stála před situací, kdy musím stát pevně na zemi, nepanikařit, nehysterčit a nehroutit se. Poprvé jsem viděla vlastního tátu téměř bezmocného, nechodícího, ve velkých bolestech, někdy i zlého. A já více než kdy jindy pocítila, že jsem teď tu jsem jen pro něj, na ničem jiném nezáleží.

Uvnitř jsem byla strachy bez sebe, vyděšená k smrti. Uzavřela jsem se. Úplně jsem se odpojila od emocí, nastavila v sobě klid a dělala, co bylo potřeba. Mé tělo se automaticky přepnulo do režimu hřejivé podpory s chladně racionální hlavou. Mě samotnou překvapilo, jak přirozeně a automaticky to celé proběhlo. Tuším, že v každém lidském těle tento program je, jen se nepoužívá tak často, naštěstí.

Zároveň jsem si uvědomovala, že tento režim mě stojí velké množství sil. Není to přirozený režim a pocity, které bych normálně v této nelehké situaci cítila, jako je strach, panika, vztek, sebelítost, smutek, jsem tvrdě potlačila, abych mohla fungovat. Možná v tom byla určitá dávka přijetí a odevzdání. Bojovat s tím by stalo ještě víc sil. Ještě jsem v tom období byla s množstvím energie na minimu, takže jsem cítila, že jedu nadoraz, ale že to dám!

Tatínek byl opět hospitalizován. Přišla určitá úleva, že je v lékařské péči, ale zároveň smutek, že nebudeme spolu na Vánoce. Celé to završilo to, že ho na štědrý den operovali. Místo vánoční nálady jsem prožívala den plný koncentrace na to, abych se nepoddávala pocitům sebelítosti a smutku, že to celé mělo být, ku*va, jinak, a taky přizpůsobování celé situaci. S maminkou jsme se hodně snažily, abych si to užily po svém – štědrý den bez stresu, bez úklidu, v teplácích. Taková vnější pohoda s vnitřním nastavením, že operace dopadne dobře. Andělé při nás všech stáli (jako vždy) a operace dopadla dobře!

Přišla další úleva, pro celou rodinu, s vědomím, že nás čeká ještě dlouhá cesta.

Když se situace trošku uklidnila, tak jsem se jela uklidnit i já. Domů na chalupu, za mými kočičáky, po kterých se mi skutečně stýskalo. Moc jsem na sobě cítila, jak melu z posledních sil, jak psychických, tak fyzických. Možná znáte takový ten pocit, kdy cítíte, že ještě chvilku a vybouchnete, kvůli čemukoliv. Prostě už to nešlo dál vydržet. Potřebovala jsem péči, klid, lásku, ticho, domov a své kočky.

Takové prožitky vyčerpají každého, a mě 10x více. Patřím do skupiny vysoce citlivých lidí. Možná jste tento výraz už někde slyšeli, možná ne. Není to oficiální diagnóza, ale věřím, že jednou bude. Osvícení psychologové s tímto termínem už pracují, jiní ne. Jednoduše řečeno, tento typ člověka v sobě nemá systém ochrany proti vnějším podnětům a často u něj dochází k přehlcení okolním světem plným emocí, informací, tlaků, hluků nebo světla. Proto potřebují více ticha, klidu a pocitu bezpečí. Často si připadá, že sem nepatří, že je jiný než ostatní a ne v tom dobrém slova smyslu, trpí úzkostmi a strachy, neustále je unavený a potřebuje být častěji sám. Já díky tomuto zjištění pochopila část svého života a přijala kus sebe ♥ Pro inspiraci doporučuji knihu Průvodce pro vysoce citlivé lidi od psychiatričky Orloff Judith. Chci tomuto tématu věnovat celý článek, protože si myslím, že spousta z vás se v tom najde a může získat odpovědi na některé otázky.

Po této náloži jsem si doma dopřála porce sebelásky, ticha, klidu a kočičího předení. Stále nemám zpracované, co se to vlastně stalo, nabírám síly. Vnímám, že je to celé v procesu a nechávám to být. Také cítím, že se touto situací otevřelo i něco dalšího, něco na co dozrál čas na zpracování. Někdy mám velké nutkání tomu přijít na kloub, ale nikam to nevede, a tak se modlím a děkuji Bohu a andělům za lekci.

Pocítila jsem i dotek hrdosti, že jsem to celé dala, že mám schopnosti to zvládnout. No, je ale pravda, že jsem měla trošku tušení, že něco takového ve mně je. Když jsem pomáhala při pár nehodách, tak jsem taky fungovala dost v klidu a bez emocí. Prostě jsem dělala, co bylo potřeba, když ostatní kolem trošku vyšilovali, tak jsem to byla já, kdo je uklidňoval. Ale v tomhle případě šlo o rodinu, o člověka, na kterého jste citově vázaní a to je jiné, hodně jiné.

Dostala jsem velkou porci vděčnosti a pokory. Jediný, co jsem si přála pod stromeček, byl zdravý táta. V takových chvílích si uvědomíte, že jediné na čem záleží je zdraví vaše a vaší rodiny. Ten zbytek si můžete poladit sami, podle sebe. Jednou jsem měla slabší chvíli, dostala jsem se do úzkosti, že přijdu o tátu. Cítila jsem, že nejsem připravena o něj přijít a v ten samí moment jsem věděla, že nikdy nebudu! A hned na to jsem si říkala zda se na to dá připravit. Při dlouhých nemocech možná ano, nemám zkušenost, tak nemůžu posoudit.

Za poslední roky se můj vztah k rodičům hodně změnil. Nebylo to vždy růžové a zalité sluncem, ani teď není vždy pohoda, ale … zbožňuju je čím dál tím víc. Můj vztah je více láskyplná, respektující, plný vděčnosti a úcty (i vůči mně samotné). Objevila jsem v nich čistou lásku, rodičovskou lásku … a taky jsem našla lásku v sobě, vědomou lásku. Lásku, kterou jsem hledala roky, a našla ♥ Učím se si ji zvědomovat, být stále v ní. Není to dokonalé, ale je jí víc a víc.

Nepíšu to proto, že bych chtěla politovat nebo získat obdiv či podporu. Píšu to proto, že jsem se potřebovala vypsat, dát své myšlenky a pocity na papír ... s nadějí, že se mi uleví a možná díky tomu přijdu na něco dalšího. Sdílení léčí. A já se léčím ♥

Teď jen JSEM a vyhlížím, co přinesou další zítřky v Novém roce.

Vítám rok 2023 s otevřenou náručí, srdcem plném LÁSKY, pokory, vděčnosti, soucitu a někdy i strachu.